Právní osobnost
Právní osobnost, jinak také právní subjektivita, je schopnost vystupovat jako subjekt, tedy mít práva a povinnosti. Jako subjekt tak můžete vstupovat do právních vztahů, účastnit se právních jednání atd.
Právní osobnost fyzické osoby
Z pohledu práva je právní subjektivita základním atributem, který umožňuje fyzickým osobám vstupovat do právních vztahů a být nositeli práv a povinností.
Právní osobnost fyzické osoby vzniká narozením. Od tohoto okamžiku může být dítě například dědicem nebo vlastníkem majetku. Zánik právní subjektivity pak nastává smrtí, kdy osoba přestává být subjektem práv a povinností a její majetkové vztahy jsou řešeny prostřednictvím dědického řízení.
Stejně tak právní osobnost zaniká okamžikem soudního prohlášení za mrtvého – tato situace nastává u člověka, který byl dříve prohlášen za nezvěstného. Za mrtvého jej lze prohlásit nejdříve po uplynutí pěti let počítaných od konce roku, v němž došlo k prohlášení za nezvěstného. Tímto okamžikem pak tedy zanikne jeho právní subjektivita, což má často významnou roli v dědickém právu.
Právní osobnosti se nelze vzdát a nemůže být ani omezena. Tím se liší od svéprávnosti, která za jistých podmínek omezena být může.
Právní osobnost právnické osoby
Právnické osoby jsou uměle vytvořené subjekty, které vznikají na základě zákona a jsou uznávány právním řádem. Právní osobnost právnické osoby pak označuje schopnost organizovaných útvarů, které nejsou fyzickými osobami, mít práva a povinnosti.
Právní osobnost právnická osoba nabývá jejím vznikem či registrací podle příslušných právních předpisů. U obchodních korporací je to okamžikem zápisu do obchodního rejstříku. K zániku právní osobnosti dochází zánikem společnosti – například výmazem společnosti z příslušného rejstříku, likvidací, sloučením s jinou společností atd. Právnická osoba v tu chvíli přestává být nositelem práv a povinností a její majetkové vztahy příslušným způsobem jsou vypořádány.
Právní osobnost a svéprávnost: Čím se liší?
Svéprávnost, nazývaná též způsobilost k právním úkonům, je schopnost právně jednat a samostatně rozhodovat o sobě a svých záležitostech. Svéprávnost tedy umožňuje subjektu samostatně uzavírat smlouvy, závazky a činit jiné právní úkony.
U fyzických osob se svéprávnost vyvíjí postupně a plné svéprávnosti člověk v ČR nabývá zpravidla dosažením 18 let věku. Do té doby mají osoby omezenou způsobilost k právním úkonům, která se rozšiřuje s jejich věkem a rozumovou vyspělostí. Existují však výjimky, kdy člověk svéprávnosti dosahuje dříve či později. Před dosažením 18 let lze nabýt svéprávnosti jejím přiznáním soudem (tzv. emancipací) či uzavřením manželství.
Na druhou stranu, svéprávnost může být v některých případech omezena rozhodnutím soudu. K tomu dochází především u osob, které trpí duševní poruchou nebo jinými závažnými zdravotními problémy, které brání samostatnému jednání. Omezení svéprávnosti je vždy stanoveno soudem na základě odborného posudku a může být dočasné nebo trvalé, v závislosti na konkrétní situaci.
U právnických osob nelze hovořit o svéprávnosti v pravém slova smyslu, jelikož třeba taková obchodní korporace sama o sobě právně nejedná, chybí jí totiž volní vlastnosti a rozumová stránka. Jedná tak vždy v zastoupení – jedná za ni konkrétní člověk (např. jednatel), který ale svéprávnost má.
Rozdíly mezi právní osobností a svéprávností
Podstata:
-
- Právní osobnost je schopnost mít práva a povinnosti.
- Svéprávnost je pak schopnost samostatně jednat bez nutnosti souhlasu nebo dozoru jiné osoby.
Možnost omezení:
-
- Právní osobnost trvá po celou dobu existence subjektu a nelze ji za žádných okolností nijak omezit.
- Svéprávnost může být za daných podmínek omezena soudním rozhodnutím.